15. 11. 2017

Návrat ke kořenům?



Když bych si několik příštích řádků někde přečetl před nedávnou dobou, jen bych si zaťukal na čelo a pomyslel si určitě něco povýšeného. 

Kdysi dávno, ještě před tím, než se u mě probudil zájem o duchovno, jsem byl takový, jaký jsem byl. Nechci zmiňovat své vlastnosti, které jsou obecně vnímány jako dobré, a tak zmíním ty druhé - takzvaně zlé: byl jsem výbušně vzteklý, uměl jsem závidět, nenávidět, byl jsem silně egoistický, v mnoha směrech namyšlený a ještě pár dalších černých puntíků. Po mém duchovním bumprásktřesku jsem po přečtení mnoha a mnoha textů chtěl, jak jinak, své negativní stránky eliminovat a stát se pokud možno co nejvíce tzv. světlou bytostí. A nejenom chtěl, já na tom začal tvrdě makat, dřít, zuby zatínat. Koneckonců pár článků jsem tomu zde také věnoval. A jak šel čas, začal jsem si pokládat na první pohled jednoduché otázky jako například, co je to ono dobro a zlo. Zprvu to bylo jasné jak facka. Dobro je přece to světlé, duchovní. A zlo zase to temné, co by v ideálním světě nemělo mít žádné místo. Dobro je to, oč tu jde, a zlo je zase to, co je třeba vymýtit. Celkem nedávno jsem však přišel na něco, co zatřáslo mými představami v základech. Bohužel nemám schopnost slovy vyjádřit celý balík myšlenek, pocitů, emocí a čert ví,  čeho ještě, které mi daly nahlédnout na sebe v jistém slova smyslu jako z pozice někoho jiného, kdo není člověkem - tedy bytostí v hmotném těle prožívající vše na vlastní kůži.

Od té doby jsem se vrátil ke své původní přirozenosti, se kterou jsem přišel na tento svět. Tedy s celým balíčkem všech emocí. Přestal jsem postupně rozlišovat, která emoce je dobrá a která zlá, protože cítím, že všechny jsou přínosné. Vím, že to asi zní na palici, ale jen do doby, dokud se na to díváte právě jako dočasná bytost v hmotném těle, pijící svůj kalich hořkosladkého života až do dna. Jeden rozdíl od mých let, než jsem vstoupil do duchovních vod, tu ale přece jenom je. A tím je záměr - směr. Nyní všechny své emoce, tedy a hlavně ty obecně vnímané jako zlé, nechávám sice proudit volně, ale zároveň se snažím, aby byly v předem stanovených mantinelech. Něco jako divocí koně v obrovské ohradě, která se od jejich přirozeného prostředí liší pouze elektrickým ohradníkem kdesi daleko, předaleko za horizontem. Své emoce studuji, jak mi jen mysl a vědomí v daný okamžik dovoluje. Studuji jak jejich příčiny, průběh i jejich vliv na mě i okolí, ale také jejich následky. Snažím se z toho vytěžit maximum - nacházet sice stále málo zřetelné, ale zato častější a častější stopy fungování světa kolem mne. A světe,  div se, právě ony takzvané zlé/negativní/temné emoce mi poskytují mnohem více informací, zkušeností, ale samozřejmě i nutných karambolů, nežli ty takzvaně dobré/pozitivní/světlé. 

Spolu s tímto zajímavým poznáváním se mi - samozřejmě pokud jsem v pozici onoho vnějšího pozorovatele - smazávají hranice mezi dobrem a zlem a naopak kdesi v mlžném oparu přede mnou cítím, že jde ve skutečnosti o jedno a totéž. Není žádné skutečné zlo, to jen my, v lidském tělo vnímáme události jako nepříjemné, bolestivé, stresující. A právě v těchto nepříjemných, bolestivých, stresujících událostech je ukryt velký potenciál se něco naučit. To, zda tento potenciál využijeme, je pouze na nás.
Klíčem je myslet a vše dělat vědomě, vědět, že vše má svou příčinu i následek a tyto jak příčiny, tak následky přijímat právě na základě vektoru vědomí, které se snažím si určovat cíleně. Sice tím do života nutně přicházejí situace a události, které jsou obecně vnímány jako dobré i zlé, ale zároveň tím ruku v ruce přicházejí osobní poznání. A právě osobní poznání je to, co mě vede kupředu.

Ten nejhorší, nejhnusnější, nejkrutější čin, který jsem v tomto životě udělal, byl paradoxně druhou nejlepší událostí, která mě potkala. Díky ní jsem dostal možnost a také se ji zkouším využít ke svému posunu dál. (Ve skutečnosti nejsou žádné klíčové nebo fádní body v životě, protože to, kde se nyní nacházíme, je výsledkem všech našich rozhodnutí - těch drobných i radikálních.)




©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

10 komentářů:

  1. S tím se nedá, než souhlasit. Podle mě jsou všechny události v podstatě neutrální, prostě neexistuje dobro či zlo. To je pouze subjektivní pohled na danou událost. Pro někoho se může událost jevit pozitivně, ale pro někoho jiného může být tatáž událost velmi špatná a zlá. Jak píšete, důležité je, se díky takovým událostem posouvat kupředu a využít je pro své osvícení. Díky za pěknou úvahu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mekky,
      ono i když se někomu může to, co se mu stalo, zdát v ten okamžik jako špatné (nespravedlivé, atd.), s odstupem času, klidně i za mnoho let zjistí, že ho to postrčilo směrem, který ho katapultoval k úžasnému životu.
      Takže cokoli hodnotit jako takové či makové, by v rámci objektivity mělo asi smysl až na samém konci života :-) To mi připomnělo jeden příběh:

      Vymazat
    2. V malé indiánské osadě žil starý muž se svým synem. Lidé k němu chodili pro radu, byl uznáván za nejmoudřejšího stařešinu až do dne, kdy se spustil řetěz podivuhodných událostí.
      Onoho dne se muž vydal se synem na lov synem a vrátil se s nádherným hříbětem, které přišlo o matku. Hříbě vyrostlo v divukrásného hřebce.
      Všichni říkali: "Dědo, ty máš ale štěstí!"
      "Štěstí? Možná ano, možná ne. Neznáme celý příběh!" odpovídal stařík.
      "Co to říká, jak může pochybovat?" divili se ostatní.
      Náčelník kmene se dověděl o krásném hřebci a nabídl muži za něj deset svých nejlepších koní. Stařík však výměnu odmítl. "Blázen!" komentovali dědovo rozhodnutí ostatní.
      Jednoho dne hřebec zmizel.
      "Takové neštěstí!" lamentovali všichni.
      "Možná neštěstí, možná štěstí, neznáme celý příběh," odpověděl muž.
      "Pomátl se na rozumu," soudili ostatní a přestali jej považovat za mudrce.

      Za dva týdny se hřebec vrátil z hor a přivedl s sebou pět nádherných klisen.
      "Ten děda má ale štěstí!" volali sousedé.
      "Zda je to štěstí či ne, to ukáže život," odpověděl muž.
      "Radostí mu přeskočilo!" domnívali se druzí.
      Mudrcův syn začal klisny cvičit a jedna z nich jej shodila na zem tak, že si vážně zlomil nohu. Šaman prohlásil, že už nikdy nebude chodit jako dřív.
      "To je hrozné, taková smůla!" litovali jej lidé.
      Ale děda zase mlel svou: "Smůla? Štěstí? Kdo ví."
      "Bolestí se zbláznil!" křičeli ostatní.

      Druhého dne vstoupil kmen do války a všichni zdraví muži museli odejít do boje. Mudrcův syn kvůli svému zranění nikam jít nemohl. Z bitvy se nevrátil nikdo. A tak všichni říkali:
      "Dědo, ty máš ale štěstí, my jsme přišli o muže a syny, taková tragédie. Jen ty máš vše, ten kůň byl pro tebe opravdu požehnáním."
      "Možná tragédie, možná ne. Neznáte stále konec příběhu."
      "Šílenec, co chce ještě slyšet, když naši muži jsou mrtví!"

      Zbytku kmene se zmocnila banda desperátů a zotročila je. Pracovali těžce, až živí záviděli mrtvým.
      "Měl jsi, dědo, pravdu. Kéž bychom zemřeli v boji s našimi muži a syny!"
      "Z hlediska přítomného okamžiku se to tak jeví, ale nesuďte. Stále neznáte celý příběh. Už za okamžik to může být jinak."
      Lidé se chtěli na starce vrhnout, ale zvenku se ozval válečný ryk. Objevili se jejich muži, které považovali za mrtvé a osvobodili je z otroctví. Dověděli se, že v boji nezemřeli, byli pouze zajati. Bylo to radostné shledání.

      U večerního ohně si vzpomněli na dědova slova o tom, že nemají soudit, neznají-li příběh celý. Požádali jej, aby jim řekl, jaký tedy má ten příběh konec.
      "Znát celý příběh znamená pozorovat jej ze všech čtyř úhlů, ze čtyř vhledů.
      Tím prvním je pohled oběti: ten vždy volá po odplatě.
      Tím druhým je pohled pachatele: ten vždy tvrdí, že je nevinen, že mu nic jiného nezbývalo.
      Tím třetím je pohled nezaujatého soudce, který zná pohledy obou stran. Ví, že každý dělá to, co dělá, z nějakých vnitřních pohnutek. Kdyby vnitřní motiv pachatele nebyl dostatečně silný a z jeho hlediska ospravedlnitelný, pak by to prostě nedělal."
      Ten čtvrtý není z tohoto světa hmoty. Čte vaše myšlenky, emoce a přivádí je do fyzického světa. Zná vaše pohnutky, vidí do vašeho svědomí. Hovoří neustále k vašemu já, ale vy mu nenasloucháte. Netušíte tudíž nic o příčinách událostí, i když denně bojujete s jejich následky. Nechápete jejich smysl, nevidíte v překážkách a potížích poselství od Boha. Míjíte každou příležitost něco pochopit, naučit se, duchovně vyrůst. Stále soudíte, ačkoliv vám život dokazuje, jak vrtošivé vaše soudy jsou.
      Proto si zapamatujte: Nic není náhoda, vše jste si připravili sami. Všechno se děje v pravou chvíli a na pravém místě. Proto cokoli přijímejte jako příležitost. Proste tedy, abyste pochopili význam a příčinu událostí, o sílu a pokoru, abyste překážku překonali a o lásku, abyste neublížili a zachovali si lásku v duši.

      Ten čtvrtý pohled je Boží přítomnost v nás.

      Vymazat
  2. Duchovní rozhodně není jenom to dobré. Naopak, čím víc o tom zjišťuji čtením, tak to více lidí zneužívá, než využívá. To, co člověk osobně považuje za zlo, lze určitě ignorovat. To temné, ta černočerná tma, co není v paletě barevností možností rovnováhy, není někde venku, je uvnitř. Stejně jako to božské světlo s paletou barev rovnováhy, co rozhodně není jen bílé. Člověk musí být tím svým způsobem sobec i egoista, jinak ho každý zneužije.
    Jaký je rozdíl mezi využitím a zneužitím? Kde je hranice, ten zlom, ta rovnováha sil?

    (Jaký je rozdíl mezi vůdcem a učitelem a mistrem? Jaký je rozdíl mezi totalitou a demokracií a monarchií? Co je vláda svobodného lidu? Jak může být někdo svobodný, když existují zákony, a když vedle něj existuje "tajná", co nepodléhá zákonům a řídí vůdce, učitele i mistry? Jak může být někdo svobodný, když dluží lichvářům, co lobují zákony? Jak může být někdo svobodný, když má strach o své děti? Jak může být někdo svobodný, když má strach ze smrti? Jaký je rozdíl mezi pravou a levou stranou? K čemu volit pravici nebo levici? K čemu je prezident - velitel ozbrojených sil, když existuje daleko větší a vyzbrojenější síla policie a hlavně té tajné?)

    Kdo je tedy skutečně svobodný:-)
    nenimito

    OdpovědětVymazat
  3. Môj názor je taký, že človek nie je slobodný pretože existujú zákony ale preto naše fyzické telo.Duchovne sa hovorí,že duša môže opustiť fyzické telo a vydať sa do iných svetov nato aby tak mohlo stať musia byť splnené určité podmienky.Telo sa musí odľahčiť a musíme mať pod kontrolu všetky svoje myšlienky.Ľudia v dnešnej dobe málo využívajú mozog, podľa mňa ľudia kedysi využívali oveľa väčšiu časť mozgu a preto vedeli skôr oddeliť pravdu od klamstva, cítili to z vnútra.Dnešných ľudí trápia samé choroby, ktoré potláčame liekmi,prejedáme sa,nedodržiavame pôsty,naše fyzické telá sú ťažké a stuhnuté a musíme stále telo rozťahovať aby sme cez deň mohli vôbec fungovať.Dnešní ľudia majú k dispozícii toľko jedla a napriek tomu nemajú dostatok energie ale práve naopak ako je to možné? Stuhnutý mozog je aj ťažké používať pretože dlho trvá pokiaľ ho rozmýšľaním rozcvičime.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonyme,
      na jednu stranu píšete, že naše podstata (duše) může opustit fyzické tělo (osobní zkušenosti), na druhou stranu píšete, že používání větší části mozku pomáhalo dříve lidem oddělovat pravdu od lži, že to cítili z vnitřku (patrně myslíte intuici).
      Jelikož lze být a myslet nezávisle na tělu (tedy i mozku), je vůbec klíčové, jak velkou část tohoto orgánu využíváme? :-) Myslím si, že tu nepůjde o kvantitativní záležitost, nýbrž o kvalitativní.
      Nicméně vím, co jste měl na mysli a souhlasím s tím do puntíku.

      PS: Jak je to s podmínkami nutnými pro OOBE (mimotělní zkušenosti) nemám definitivní představu. Je známé, že značnou část případů OOBE podstoupí lidé spontánně v kritických okamžicích jako jsou nehody, těžké nemoci, hluboké vyčerpání, traumata různého charakteru apod., což jsou naopak situace, kdy tělo není odlehčeno a mysl není pod kontrolou, nýbrž naopak. Nicméně pokud se budeme bavit o cíleném (vědomém) OOBE, platí Vámi zmíněné na 100%.

      Vymazat
  4. Michale a diskutující, děkuji za témata a intimní povídání. Mám na své cestě hodně podobné zkušenosti a momentálně bych to řekla asi tak, že když chceme kategorizovat dobro a zlo potřebujeme nějakou osu, abychom se domluvili. Indiánský příběh má čtvrtou osu...Moje inspirace z četby článku a diskuse jsou tyhle - těch os je asi nekonečně mnoho, nemůžeme to pochopit. Jsem ráda že dávám 3D :-). Cokoli abstraktního je obtížné sdílet (ve světě všeobecného sdílení trošku prekérka). Nedávno jsme diskutovali na téma barev - upřesním: Domluvili jsme se (my lidé), že této vlnové délce budem říkat červená, ale kdo ví, kdybych měla mozek jiného člověka, jestli bych ji viděla stejně. Co člověk, to vesmír, je to tak. Nakonec jsem ve fázi učení, kdy mi taky připadá nejlepší škola žití. Ta teorie předtím byl užitečný slabikář. Extrakt z cizího duchovna nestačí. Hezký den sv

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Extrakt z cizího duchovna nestačí" - tak to je přesné :-)
      To je důvod, proč mám zhruba od loňského podzimu vždy hodně přemlouvání, než něco napíšu. A ještě více jsem toho nenapsal :-)
      Jednak mám pro mě nezvyklé problémy slovně vyjádřit své poznatky, protože značná část z nich je abstraktního charakteru a tak jsou jako takové nepředejné a jednak vím, že jediné informace, které jsou platné a relevantní, jsou ty, které si člověk sám "odžije".

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    3. A jazyk je virus z vesmíru...
      https://www.youtube.com/watch?v=KvOoR8m0oms
      :-)

      Vymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.