24. 5. 2017

Velký polární vír 1

Od školních let mě udivuje fakt, že Golfský proud, ta mohutná masa teplé vody, se ubírá tak daleko na sever a jeho vliv se projevuje po celé Arktidě. Díky němu zde nejsou 70 - 80stupňové mrazy jako v Antarktidě. A díky němu má evropská část kontinentu Eurasie tak mírné podnebí. Dokonce i nejvýchodnější části Sibiře pociťují jeho vliv v podobě cyklónů. Ale jaký mechanismus pohání tyto teplé vodní masy? Proč právě tímto směrem k severnímu pólu? Vysvětlení ve školní učebnici je jednoduché a zároveň nejasné – díky rotaci Země.
Pokud něco není zcela pochopeno, přežívá to ve vás tak dlouho, než se objeví další dílek mozaiky, který spojí dva sousední. A právě takový dílek jsem dostal od svého přítele.

Výše uvedeným odstavcem začíná zajímavý a dobrodružný článek od ruského autora z Krasnojarské oblasti publikujícího pod přezdívkou Sibved. Překlad jeho původního článku jsem doplnil z dalších zdrojů a rozšířil. Začneme malým seznámením se Severním ledovým oceánem, staneme se účastníky jedné nebezpečné poválečné expedice, poté se ponoříme do legend o dávné Hyporboreji a nakonec budeme hledat další důkazy pro nadnesené hypotézy i v minulosti poměrně čerstvé. Doufám, že tento překlad bude i pro ostatní čtenáře dalším dílkem do pomalu vznikající mozaiky.

Nejdříve se seznámíme se situací v Severním ledovém oceánu. Podívejme se na toto schéma:  


Ukazuje, že k Severnímu ledovému oceánu směřuje nejen Golfský proud, ale také (i když chladný) proud od Tichého oceánu. Ale jde - v rozporu s tvrzením učebnic - jakoby napříč rotaci Země. Měl by proudit k východu.
A zde je informace o množství vody přitékající do arktického moře:
Severní ledový oceán má tři „kohouty“, kterými do něj přitéká voda. Kohout s teplou vodou (ten je největší) přivádí vodu od Atlantiku Severoatlantickým proudem (298 tis. kub. km/rok). Menší kohout, se studenější vodou, přivádí vodu od Tichého oceánu přes Beringovu úžinu (36 tis. kub. km/rok). Třetím kohoutem je slabý přítok řek Sibiře a Aljašky (4 tis. kub. km/rok). Převažující jsou vody Atlantiku. Ty na konci své cesty v Čukotském moři narazí na „slepou uličku“ Beringova průplavu, skrze kterou jim jdou naproti vody Tichého oceánu. Atlantské proudy se zklamaně otočí a táhnou zpátky domů. Cesta vody od Špicberků do Čukotského moře trvá 5 let.
Odtok probíhá také do Atlantiku, ale už s chladnější vodou (338 tis. kub. km/rok). Hlavní proud odchází přes Faersko-Shetlandský kanál (163 tis. kub. km/rok). Pohybuje se proti teplým vodám, které se valí do Arktidy, a značnou část jich obrací nazpět.
(Všechna tahle data pocházejí z článku, který se vrací k velkému sovětskému projektu z 60. let na přehrazení Beringova průlivu. O něm se podrobněji zmíním v závěru. Současná Wikipedie (ruská verze) má čísla jiná: 265 tis. kub. km/rok. Co do přítoku i spotřeby.)

Ale počkat, přes kanál Faery-Shetland odtéká 163 tisíc kubických kilometrů za rok. Kudy odtéká zbytek? Přes Čukotské moře voda pouze přitéká. Přes Baffinův záliv v Severní Americe netečou žádné proudy. Tak kudy odchází zbylá voda? 
Ještě předtím, než jsem dostal informaci od přítele, jsem vyjádřil myšlenku, že musí vtékat do podzemních oceánů. Jinak takový příliv vody z různých stran, tolik proudů směřujících k polární oblasti, prostě nelze vysvětlit.
Teď se tedy můžeme vydat na cestu za možným vysvětlením. Začneme ji krátce po 2. světové válce v roce 1948.

Expedice „Sever-2“
„Strategickým centrem třetí světové války, pokud je jí souzeno začít, se stane severní pól“, pronesl jednou americký generál vzdušných sil Henry Harley Arnold na konci čtyřicátých let. Podobný pohled na věc měli tenkrát i Truman a Stalin. Válkou byl myšlen střet s využitím atomových bomb. Proto se strategickým územím mělo stát to, přes co vede nejkratší cesta pro dopravu jaderných náloží. Jmenovitě je to arktická oblast kolem severního pólu, která  je nejkratší leteckou spojnicí mezi Amerikou a Ruskem.
V praxi to znamenalo následující: Arktidu je nevyhnutelné okamžitě prozkoumat a ovládnout. Je potřeba naučit se předpovídat překvapení, která přináší její exotické počasí, a zabydlet se v krajně nepříznivém klimatu. Veškeré znalosti o zákonitostech proudění větrů a proudech tekoucích pod ledem by se mohly v budoucnu stát strategickými informacemi. Kdo se bude cítit jako doma na místě starověké Hyperborey, ten bude moci snadno zachytávat jaderné bombardéry, rakety a nepřátelské ponorky. A znemožní zachytávání těch svých. Stručně řečeno, kdo pokoří pól – ten vyhraje i válku! Tahle doktrína dostala ve štábech pojmenování Arktická.
Už v roce 1948 byla usnesením Stalina zorganizována expedice „Sever-2“. Nikdo samozřejmě nepochyboval o tom, že její účastníci budou čelit případným překvapení. Ale stěží někdo očekával, že učiněné objevy budou z těch, o kterých se říká, že je nemožné si je dokonce i jen představit. Materiály expedice byly odtajněny až v roce 1956!
Jak expedice „Sever-2“začala? 
Tři letadla odstartovala z ostrova Kotělnyj a zamířila k severnímu pólu. Mezi členy expedice na palubě byli i veteráni Papaninské odysey (pojmenované podle Ivana Dmitrijeviče Papanina). Právě oni si uvědomili jako první, že něco není v pořádku – a to v momentě, kdy se náhle změnilo to, co viděli dole pod křídly.
Ilja Mazuruk nervózně sdělil Vitaly Maslennikovi, veliteli jednoho ze strojů: „Dole je nepřiměřeně mnoho nezamrzlé vody! Připomíná to přímo nějakou záplavu!“ Obrovské množství rychle se pohybující mlhy bránilo jasné představě o tom, co přesně se dole děje.
A to už přístroje ukazují, že stroje jsou nad pólem. Piloti začínají vyhlížet vhodné místo k přistání. Je nutná rovná plocha dlouhá nejméně 800 m. Takové místo je možné najít, ale kde vzít jistotu, že led vydrží i přistání letadel? Před zraky pilotů se objevují pouze oblasti ledové kaše, v něž se rychle přeměňuje na první pohled jednolitý ledový krunýř.
Velitel expedice Alexander Kuzněcov přikazuje, aby první přistálo („na zkoušku“) letadlo, na jehož palubě je on sám. Pilot Ivan Čerevičnyj plní příkaz. To znamená, že provádí vůbec první přistání na severním pólu. Uspěje a po něm posadí na led svá letadla i Vitallij Maslenikov a Ilja Kotov. Stalo se tak 23. dubna 1948 v šestnáct hodin a čtyřicet čtyři minut moskevského času.
Jaký byl první dojem dobyvatelů pólu? 
Slavná polární zima? - Není téměř cítit! Členové expedice se setkali s počasím připomínajícím zamračenou zimní oblevu ve středním pásmu. To už samo o sobě nepřidalo na náladě, ale bylo tam i něco jiného, a sice pocit neodbytného nebezpečí, který cítili všichni bez výjimky. A to byli lidé, kteří prošli vymýváním mozků na téma: žádné nesmyslné předtuchy neexistují, všechno jsou to „idealistické žvásty“ a „mystika“! Olověná tíže pocitu nebezpečí byla podle účastníků expedice jakoby rozlitá pod touto nízkou, šedou a rychle se pohybující oblohou.
Není divu, že první příkaz, který Kuzněcov na pólu vydal, bylo změřit tloušťku ledu. Výsledky přinesly úlevné vydechnutí. Bylo zjištěno, že pod nohama výzkumníků je spolehlivý ledový krunýř o pětimetrové tloušťce. Z praxe polárních letů bylo známo, že i poloviční tloušťka bude stačit ke vzletu těžkého letounu. Veliteli spadl kámen ze srdce a další příkazy už zněly pevněji: založit tábor, postavit stany, připravit přístroje k provedení měření. A hned potom odpočinek. Za sebou máme těžký let a nebude hřích vyspat se před nadcházející náročnou prací.
Ale odpočinek se nekonal.
Poplach! Všichni neodkladně vyjít ze stanů na led! 

Životy členů expedice „Sever-2“ zachránilo to, že určený obezřetný pozorovatel si všiml trhliny. Tiše a rychle rozdělila ledový krunýř a prošla pod lyží opatřeným podvozkem u jednoho z letadel. Zející čerň zveličila prasklinu v jejich očích. Byla v ní vidět voda – rychlé, turbulentní proudění. A a z ní vycházela pára!
Stroj se začal naklánět. Chcete-li přesunout letadlo z místa, je nutné nastartovat motory, ale ty odmítaly pracovat. Lidé roztáčeli vrtule rukama a pod podvozek vkládali prkna. Během tohoto zoufalého zmatku si nikdo hned nevšiml, jak neuvěřitelně rychle se kolem všechno mění. První trhlina se proměnila v klikatou, stále se rozšiřující průrvu, která tábor rozdělila na dvě poloviny. Polárníci přes ni hned přenesli veškeré zařízení expedice, aby nebyli rozdělení na různých ledových krách. Na ledovém krunýři se rychle objevovaly nové trhliny. „Stejně jako ve výloze, kterou zasáhl kámen“, napíše později výzkumník Morozov do deníku. Vlaječkami označená vzletová dráha se začala před očima rozpadat na jednotlivé části.
Kolem se černala stále širší ramena vody. Kousky ještě nedávno celistvého povrchu se kolébaly a odplavávaly. Pomalu se nořil do mlhy i pahorek, na kterém vlála rudá vlajka. Měla být znamením dobytí „nulového bodu“ arktického ledového krunýře, ale krunýř byl – pryč! Pouze oddělené nevelké kry driftovaly kolem, unášené neznámo kam mocným proudem. „Led byl unášen neuvěřitelnou rychlostí,“ – řekne později Pavel Senko, specialista na studium magnetického pole Země – „jak si to můžete představit pouze na řece, když tají ledy. A ten pohyb trval více než den!"
Nicméně to ještě zdaleka nebylo vše neuvěřitelné. Kuzněcov nařídil pokusit se zjistit směr pohybu ledových ker. Nejdříve sextant ukazoval, že jsou členové expedice unášeni velkou rychlostí na jih. Ale pak se směr pohybu začal měnit od měření k měření. Účastníci expedice si nepamatují, koho z nich prvního ta myšlenka napadla: Jejich ledová kra je nesena v kruhu! Ti, co vstoupili na pól, teď plavali kolem něj. Průměr kružnice opisované ledovou krou byl asi devět námořních mil.
Nikdo nemohl předpokládat, jaké síly pracují v hlubinách Ledového oceánu, co od nich ještě mohou očekávat a jaký osud hrozí svědkům strašlivého tajemství. Nicméně tím větší odvahu ruští lidé projevovali. Nejenže neupadali na duchu, ale i vtipkovali: „Oho! Je na čase, abychom si udělali výlet kolem světa?"
Během dne se při unášení v kruhu přihodila jedna pozoruhodná příhoda. Kolem ledové kry s polárníky rychle proplul tuleň, zvíře se dokonce pokusilo dostat na kru, ale rychlost proudu mu to nedovolila. Tato skutečnost veterány Papaninovy expedice ohromila možná ještě víc než všechno ostatní. Tuleň na pólu?! Odkud ho to sem přineslo a jak? Vždyť tato zvířata žijí nanejvýš u hranic polárního kruhu!
Mezitím byly důvody se domnívat, že poloměr kruhu klesá. Trajektorie ledové kry s polárníky tedy opisovala dostředivou spirálu. Stěží byl mezi výzkumníky někdo, kdo by se nezabýval otázkou, co je čeká na konci cesty – v „bodu nula“...
Zoufalá situace expedice se začala měnit až třetí den. Najednou se kruhová rychlost unášení snížila, ale zároveň byly části ledových ker vlečeny téměř přímo na sever. Jakoby se síla pohánějící pružinu vytratila a veškerý jí způsobený pohyb začal utichat.
Oblasti otevřené vody mezi ledovými krami se zmenšily a současně se o svá práva přihlásil studený polární vítr. Pohyb se konečně zastavil a všechny bloky ledu, které do té doby driftovaly samostatně, se srazily blízko k sobě. Polární led začal znovu dělat dojem uceleného krunýře, kterým jen v některých místech prosvítaly delší trhliny. Všechno, co se stalo, připomínalo dětské puzzle, nejdřív rozebrané a pak znovu sestavené, byť velmi nedbale.
Vrátil se i pahorek, na kterém byla zdvižena vlajka. Promrzlé plátno ztuhle viselo a poryvy větru jej sotva zachvívaly.
Arktický mráz posiloval nově se rodící krunýř a spojoval jednotlivé kusy ledu. Proto se rodila naděje, zdánlivě šílená, že bude přece jenom možné vzletět z této nejdříve prasklé a poté znovuobnovené plochy.
Pečlivým průzkumem bylo objeveno něco, co více či méně odpovídalo požadavkům na vzletovou dráhu. Ale rozloha tohoto relativně rovného prostoru byla zhruba dvakrát menší, než by bylo potřeba! Podaří se letadlu vznést se do vzduchu, nebo prostě sklouzne z ledového okraje a zřítí se pod vodu? V podmínkách polárního mrazu to druhé představuje jistou smrt.
Mezi posádkami vznikl spor, kdo bude pokoušet osud jako první. Každý z pilotů chtěl sám přijmout výzvu v těchto neobyčejných podmínkách, jak je to přirozené pro lidi, kteří mají důvěru ve své schopnosti. Diskusi ukončil Ilja Kotov, velitel jedné posádky, když využil autoritu nadřízeného s nejvyšší hodností.
Kotov maximálně odlehčil letadlo, dokonce odlil i část paliva. Při startu ocas letadla doslova visel nad vodou – pilot se snažil získat každý decimetr dráhy navíc… a lyže aeroplánu se oddělily od ledu ani ne metr od jeho okraje...

Legenda o velkém víru
Takže tady máme fakta, svědčící o více než podivném chování ledu na pólu během 23. - 26. dubna 1948. Jsou známa jen málo, navzdory skutečnosti, že byla šířena v tisku. Prakticky všechna jsou popsána v článku Andreje Dubrovského „Útok na pól“ («GEO», 1998/1999, №10 /1). Ale autor článku se neptá, co přesně by mohlo být příčinou mimořádných jevů takového rozsahu. A přitom tato otázka existuje a napadne každého, kdo se s popisem událostí seznámí. Nicméně moderní věda na ni nejen nedává odpověď, ale nenabízí dokonce ani hypotézu, která by byla se všemi fakty v souladu.
Existuje vůbec takové vysvětlení, ve kterém by do sebe všechno zapadalo?
Ano, existuje. Musíme se za ním však vydat až do oblasti dávných tradic.
Řeč je o legendě o Velkém polárním víru, která se již mnoho tisíc let udržuje v ruské severní tradici. Legenda byla popsána Ladou Violevovou a Dmitrijem Loginovem v knize „Hyperborejská víra Rusů“ (1996). A byla také vyprávěna jiným tradicionalistou, Kirilem Fatyanovem (ročenka "Původní Triglav", část 1).
Co je to velký vír? Podle tradice to byl gigantický výtvor starobylé civilizace, který měl zabraňovat celosvětovým povodním, jež periodicky ničily život a civilizace na planetě.
Jak může vír zachránit před povodní? Abychom dostali odpověď na tuto otázku, musíme nejprve pochopit, co znamená celosvětová potopa.

K. Fatyanov v práci nazvané „Legenda o Hyperboreji“ píše:
„Potopy – to je zhouba všech planet, na kterých jsou polární ledové čepičky. Planetární mechanika celosvětové potopy je následující: V chladnějších oblastech naší planety se v průběhu času hromadí stále více ledu. Ale ledová čepička se neukládá přesně symetricky (i kdyby jen proto, že není geometricky pravidelné pobřeží). Těžký ledový příkrov se vždy ukazuje nahloučený jakoby na stranu a toto hromadění ledu vyvíjí klopný moment. Dříve nebo později se litosféra (pevná slupka) planety vzhledem k tekutému jádru přemístí. Celé množství nahromaděného ledu je pak na rovníku a začne tát. Uvolněná voda zaplaví všechny kontinenty kromě pohoří a velmi vysokých plošin. Potom se přebytek vody postupně znovu kondenzuje na pólech (už nových) ve formě ledovců. Tak to bylo i na Zemi před příchodem Hyperborejců. Sluneční rovníkový oheň a polární chlad kosmické prázdnoty pracovaly s pravidelností hodinového stroje. Každých 6 – 7 tisíc let přišla velká povodeň. Rasy obývající Zemi do minulé éry Vodnáře nevěděly, jak to zvrátit, a některé z nich dokonce ve skutečnosti neměly tušení o kose smrtky pravidelně svištící nad světem."

Další citace je z knihy „Hyperborejská víra Rusů“.
„Hyperborejcům byl známý zákon opakovaných katastrof a osudová role, kterou v nich hraje led, který se hromadí v polární oblasti. A tento chod „ledových hodin“ se jim podařilo zastavit! Polární kontinent Arktida (tenkrát ještě nezaplavený a nepokrytý ledem) byl celý proměněn titánskou činností Hyperborejců. V jeho středu se nacházelo vnitřní moře pravidelného kruhového tvaru pojmenované Velké rotující jezero. Vody tohoto jezera neznaly bouře, ale plavidlo, které by se do něj dostalo, čekal jistý zánik. Hyperborejské moře se ve skutečnosti stále otáčelo, v jeho středu zeměpisně se shodujícím přesně s pólem se nacházela gigantická prohlubeň v zemské kůře, hlubší než současný Mariánský příkop. Prostřednictvím této jámy, zdánlivě bezedné, byly vody oceánu jako trychtýřem vtahovány do útrob Země, zahřívaly se tu, absorbujíce teplo z magmatu, a pak, po průchodu bludištěm podzemních mořských jeskyní opět prorazily ústím podvodní jeskyně na povrch planety. Tato cirkulace teplých proudů bránila tvorbě ledové masy na částech pevniny poblíž pólu.
To poslední „smítko“, které by mohlo časem vést k převrácení litosféry, tak bylo neustále „odplavováno“ do víru vnitřního Arktického moře. Vody oceánu se vrhaly k severnímu pólu v podobě čtyř širokých proudů, takže kontinent připomínal křížem rozdělený kruh. Arktida tak znázorňovala ideální strukturu pro omezení tvorby ledových mas v polární oblasti planety. Umístění velké jámy přesně v místě planetární osy poskytuje maximální stabilitu vsávajícího víru. Přerušovaný široký prstenec okolní souše zabraňoval ucpání prostoru nad propadlinou velkými masami ledu. Čtyři symetrické průlivy poskytovaly rovnoměrný ohřev polární oblasti ze všech stran světa. V dobách rozkvětu Arktidy se litosféra nemohla převrhnout. Světová povodeň se odkládala na neurčito.
Toto období planetárního klidu bylo zachyceno v dávné legendě o Titánovi držícím nebe. Koneckonců z pohledu pozorovatele na Zemi posunutí litosféry vypadá jako „převrácení nebeské klenby.“ Jenom „nebeskou klenbu“ nedržel Atlant ale Hyperborea. 
Mnoho tisíc let Arktida vládla nad celým praantickým světem. A z těch vzdálených časů zůstaly znaky císařské důstojnosti: jablko a žezlo – koule, která symbolizuje planetu, a žezlo symbolizující její osu. To byl Zlatý věk, kdy Země vzkvétala pod vládou Polární civilizace.
Nicméně časy se změnily. Vypukla válka mezi Hyperboreou a její kolonií – Atlantidou. Výsledek tohoto střetu byl smutný: vzpurný ostrov se potopil na dno moře a kontinent Arktida obdržel tak vážné škody, že „polární vír“ přestal fungovat."

Ale vír nezmizel úplně. Trychtýř pracuje, jinak by proudy, jak vidíme, do Arktidy netekly, nebyly by tu nasávány. 


zdroje: 

překlady: Ladislav

(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.
 

27 komentářů:

  1. Trochu mne mate, že jeden z uváděných zdrojů se jmenuje April Journal. :-)

    Ale vážně - tohle nám děláte naschvál... Takové napínavé články na pokračování. Nezbývá, než se těšit a čekat. Každopádně díky.

    OdpovědětVymazat
  2. Jules Verne vo svojej knihe Dobrodružstvá kapitána Hatterasa o výprave na severný pol (podľa wiki jeho 4. kniha - asi - vydaná v r.1866) opisuje sev. pol ako sopku obklopenú morom (sladkovodným jazerom???) s miernym podnebým. A v knihe 20 000 míľ pod morom zasa "obrovský vír" pohlcujúci všetko čo sa dostalo do jeho blízkosti. Hlavný hrdinovia po vpadnutí doň, sa "vyskytli" nevediac ako na pobreží... (ak ma teda pamäť neklame) Toto by mala byť jeho 8. kniha vydaná v r. 1871 - i ked to poradové číslo kníh im tam nejako nesedí....
    Spomínam si na dok. film - možno to bolo ešte za minulého režimu - kde sa Sovietsky (???) ľadoborec doplavil (skôr do-lámal?) až takmer ku sev. polu a osadenstvo výpravy "tancovalo" veľký kruh "okolo Zeme"... či to bolo skutočne na sev. pole - to vie asi len kapitán ľadoborca...
    Miki

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jules Verne v románu "20 tisíc mil pod mořem" zmiňuje vír Malstróm u Norska a hrdiny tehdy myslím zachránil rybář z Lofot. (V současné době se prý výraz malstróm používá obecně pro určitý druh mořských vírů i jinde na světě.) Napadlo mne, zda vizionář Verne nespatřil ve svých představách obrovský vír - možná ten, o které se zde píše. Ale Verne je také známý tím, že do svých románů pečlivě začleňoval skutečné zeměpisné údaje. Tak je možné, že si svou vizi víru ověřoval. A prostě narazil na údaje o tehdejším známém Mastrómu u norských břehů. A proto ten závěr knihy umístil tam.
      Ale třeba měl vidění tohoto velkého polárního víru...

      Vymazat
  3. Já bych potřeboval vysvětlit některé "drobnosti", které mi nejdou do hlavy. (možná bude vysvětleno v pokračování)
    K překocení by mělo docházet v 90°. Tomu ještě rozumím. Ale těsně před tím by mělo docházet k velkému trhavému pohybu směru osy rotace (kdo si někdy hrál s káčou, ten ví). Ke konečnému překocení pak dojde náhle. O změnách směru osy rotace Země dochází, avšak velmi pozvolnému a pravidelnému. Jde o jev tzv. precese zemské osy, který byl zaznamenán už dávnými civilizacemi a zachycen v mnoha lidských dílech (i stavbách).
    K náhlým (skokovým) změnám v ose rotace dle všeho taktéž dochází, jen to vypadá na mnohem kratší časový interval (možná i 600let). Avšak nikoli v 90°, nýbrž se póly posouvají o cca 5000 - 6000 km.
    Tak či tak, ke katastrofickým záplavám by nedocházelo vlivem roztátí ledu, nýbrž vlivem setrvačnosti masy veškeré vody na planetě, která by nějakou dobu po tak náhlé změně osy rotace pokračovala v původním směru. Nešlo by ale ani tak o zátopy, nýbrž o megatsunami o výšce stovek metrů, možná i kilometrů, která by smetla na souši vše, co by nebylo ve velmi vysoké nadmořské výšce, případně hluboko ve vnitrozemí těch největších kontinentů. Roztátý led, kterému i na rovníku by trvalo týdny až roky, než by se změnil ve vodu, by byl proti té megatsunami jen drobným šplouchnutím.

    K tomu Golfskému proudu potažmo víru mi v hlavě vyskočila jedna záhada, kterou mi ještě nikdo nevysvětlil a možná s tím nějak souvisí. Jde o záhadu "cukru v čaji". Tuto záhadu máme před sebou každý den. Jistě jste si všimli, že když do kapaliny nasypete nějakou hmotu, která je těžší, než kapalina, tak při roztočení této kapaliny se nejtěžší hmota ukládá ve středu víru. Přitom fyzikální vzoreček na výpočet odstředivé síly jasně říká, že odstředivá síla je přímo úměrná úhlové rychlosti, poloměru a pro nás hlavně - hmotnosti. Nejtěžší hmota by se tedy měla při roztočení v kapalině umístit na obvodu, jenže v praxi je tomu přesně obráceně. Proč?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Michale, nejlépe by bylo používat med a bylo by po záhadě:-)
      Jelikož mícháš lžičkou zvnějšku a tudíž roztáčíš hmotu vody od okraje do středu(něco jako lopatky na hrnku, kterým točíš), tak cukr se svou tíhou snaží dostat do klidných vod co nejdále od působení síly, která způsobuje rotaci. Naopak, kdyby jsi měl pomaloběžný mixér, který lopatkami roztáčí vodu od středu, tak se cukr dostane do klidnějších vod na okraji. Jde tedy o to, která z těchto sil působí na vody oceánů:-)
      Je pravda, že ta precese je trochu složitější(i když to, co ji "vědecky" způsobuje je možna i poněkud jinak):
      http://old.zsdobrichovice.cz/programy/zemepis/precese_nutace.htm

      Osobně mi přijde poněkud záhadou Hyperboree popisovaný středový vír(Maelstrom?)se středovou horu Meru(a asi i pyramidou) a věčným světlem(umělým?).
      Tím netvrdím, že to nemohlo být, spíše jak to mohli poskládat, aby to všechno fungovalo a to Světlo bylo skoro na celé sev. polokouli? Nebo alespoň na celé Hyperboree(nebo Nebi, Ráji?).

      a co třeba z jiných planet?
      z Jupitera https://i.nahraj.to/f/1zFN.jpg
      nebo animace k tomu 1.obrazku nahoře https://goo.gl/images/TK4UzY

      Nemyslím, že bojovala Arktida s Atlantidou. Myslím, že bojovala Arktida s Atlantidou proti Antarktidě.... Jen se nám to "někdo" snaží "přeložit".
      Tím nemyslím Ladislava, tomu naopak děkuji za přínosné překlady.
      nenimito

      Vymazat
    2. Nenimito,
      s tím mícháním - je jedno jak a čím to roztočíš. Vír sám o sobě těžší hmotu umisťuje k jeho středu. Hoď třeba do hrnku/flašky s vodou písek, roztoč vodu jen pohybem lahve/hrnku a uvidíš.
      Vysvětluji si to tak, že jde o pohyb ve tvaru torusu (viditelný vliv torzního pole?). Nedivil bych se, když by ve stavu beztíže v uzavřené nádobě s vodou a pískem na jedné straně hmota o vyšší hustotě "torzním" pohybem směřovala ke středu víru, potom jeho osou na druhou stranu nádoby a na druhé straně zase torzním způsobem směrem od středu a pak vnějškem k dolnímu okraji a tak dokola. Něco na způsob - https://mysticablog.files.wordpress.com/2014/02/torus.png
      Ale je to jen můj dohad - neměl jsem tu možnost být v prostředí 0G a hrát si s flaškou vody s pískem :-)

      Vymazat
    3. Michale, je to, co jsem psal i píšeš "roztoč vodu jen pohybem lahve/hrnku" nebo do středu strč tyčový mixér a efekt bude opačný:-)
      Záleží jestli ta roztáčecí síla je vně víru a působí ve směru dovnitř nebo je v jeho středu, a pak odstřeďuje ven, myslím. Kdyby sis zamíchal cukr mixérem - třeba jen roztočenou tyčkou v akuvrtačce, tak se nalepí na stěnu hrnku...

      Ještě mi napadlo, že by ten mořský vír mohl souviset s jevem Polárního vortexu a úbytku ozónu?
      nenimito

      Vymazat
    4. Nenimito,
      i když jsem znal výsledek, vzal jsem teď ten mixér. A víš, co se stalo? Krystaly opět skončily uprostřed :-)
      Předpokládám, že rozdíl je v tom, že já se tu bavím o silách, které působí ve víru v kapalině (ty jsou, stále nevím proč, dostředivé) po roztočení a Ty se bavíš o silách, které působí na směs vně během roztáčení.
      Takže ještě jednou - mě zajímá důvod, proč PO roztočení (nikoli při točení) v kapalině hmotnější látka se tlačí ke středu (působí na ní tedy větší dostředivá síla), zatímco lehčí se tlačí (přesněji - je přitahována ke středu menší silou) ven. Vzorec pro výpočet odstředivé síly na kružnici přitom mluví "jasně" - Fo = m x ω2 x r
      V kapalině tudíž musí působit síly, které tento vzorec staví na hlavu. Podle mne jde o tytéž síly, které pochopil a prakticky použil i Viktor Schauberger.

      Už si rozumíme? :-)

      Vymazat
    5. Michal, každý vír sa skladá z dvoch zložiek. Jedna je odstredivá a druhá dostredivá. Takto funguje každý vortex, vo vzduchu, vo vode, to je jedno v akom médiu. Ide o to, že keď sa hmota odstredivou silou premiestni preč od stredu, vytvorí v tej oblasti podtlak, ktorý ju nasáva naspäť do stredu. Ak si to predstavíš v 3D, tak to nasávanie môže byť buď hore alebo dole a oproti je efekt vždy opačný. Je to taký tlakový dipól v kvapaline :). To že efekt je viditeľný až keď prestaneš miešať čaj je dané tým že sa vír stabilizuje (stabilizačný/kompaktizačný efekt je práve ten dostredivý/implozívny).

      s0lar

      Vymazat
    6. s0lare,
      vždyť jsem psal (možná krkolomně) to samé :-)
      Zkrátka jsem na tomto příkladu chtěl naznačit, že ten velký polární vír nemusí být nic uměle vytvořeného, nýbrž tento přirozený efekt obohacený o pár vlastností díky ohřevu vody.
      Jen úvaha nad možnostmi.

      Vymazat
    7. Bernoulliho rovnice
      DušanBe

      Vymazat
    8. Dušane v podstatě ano. Jen ta rovnice žačne platit ve chvíli, kdy je ta mořská voda nasáta pod zem do "potrubí" a vyplní ho, podobně jako systém Pluvia od Geberitu. A co ji pod tu zem nasává? Mohla by to být třeba spleť podzemních tunelů blížících se k rovníku a "po cestě" je "vyhazována" odstředivou silou rotace Země do pramenů kopců a hor? Což je přesně ta Schaubergerovina:-) Nebo alespoň tak nějak jsem pochopil Michalovo nasměrování. Pak by i ty mezikontinetální tunely a Bezdnoje jezera měly nějaký smysl, teoreticky.
      Bernoulliho rovnice neplatí pro hrnek s čajem:-)
      Ale necháme se překvapit pokračováním, třeba všechny ty teorie uplně rozebere...
      nenimito

      Vymazat
    9. Aha, si pamatuju takový jev, kdy se fouká na list papíru a ten se zvedne. Vysvětlení je takové, že podle Bernoulliho rovnice vrstva rychleji pohybujícího se vzduchu má jiný tlak a tím i jinou hustotu a vzduch pod papírem, co se nehýbe, má vyšší hustotu a tím i vyšší tlak a zvedá list papíru. Myslel jsem, že něco podobného funguje i v kapalinách. Pokud by tomu bylo opravdu tak, tak potom by se částice měly nechat unášet z pomalejších proudů směrem do rychlejších. ALE ONO JE TOMU NAOPAK. Jsem zmaten...
      DušanBe

      Vymazat
    10. Aha, Michal, sorryjako :), nevšimol som si tvoj príspevok o toruse. Je to presne tak ako píšeš.

      Dodatok k Dárii - zrejme na tom niečo pravdy bude, keďže vo všetkých mýtoch je Hyperborea popisovaná ako na 4 časti rozdelený kontinent s riekami tečúcimi do stredu k "hore Meru". Niečo také nevyzerá ako prirodzená formácia. Ale na druhej strane, ak bola Zem v ďalekej minulosti v polárnej konfigurácii so Saturnom, mohlo niečo také vzniknúť aj prirodzene. A v podstate by ani nebol dôvod budovať to umelo, v perpetuálne miernom podnebí a so stabilnou planetárnou osou, by nebola žiadna potreba likvidovať polárne ľadové čiapočky. Každopádne sa asi zhodneme že Hyperborea bola :), jej pôvod už je otázka. Napadlo ma že aj Swastika má asi pôvod v Dárii - štyri vetvy v tvare víru - alebo lepšie povedané Swastika JE symbol Dárie!

      s0lar

      Vymazat
    11. Ešte dodám, že u morských prúdov hrá významnú úlohu aj salinita. Tá závisí od prítoku sladkej vody z riek a ľadovcov a od teploty. Od salinity zase závisí hustota vody. Zároveň netreba podceňovať ani "hustotno/teplotnú anomáliu" u vody (neviem presne ako sa to nazýva správne vedecky), kde najhustejšia je voda o teplote asi 4 stupne Celzia, čo využívajú v zime ryby - na dne riek a jazier je najteplejšia voda. Takže myslím že nikto z nás kompletne nechápe morské prúdy v celkovej ich komplexnosti, aby sme mohli vynášať závery..

      s0lar

      Vymazat
    12. Když by byl vír vytvořen tím, že se náhle otevře poklop na pólu a vtékající voda vytvoří velký vít, tak na věci v dosahu začnou působit dostředivé síly. Ale v okamžiku uzavření by došlo k opačnému efektu a na věci blízko víru by začala působit mírně odstředivá síla. Toť můj názor.

      Vymazat
    13. Svastika je symbol Energie Vesmíru ve Smíru весь Миру.

      Ten "poklop" nemusí být na pólu. Může být i na konci těch "trubic", teoreticky:-)
      Nebo jinak, kde všude vyvěrá horká "mořská" voda?
      nenimito

      Vymazat
    14. Ano, Sva - nebesá, Tika - pohyb. Ale "as above, so below". Nebude náhoda, že to čo funguje vo veľkej škále, funguje aj v malej. Všetko je vír :)..

      s0lar

      Vymazat
  4. Michale nikdy by mne nenapadlo, že si tak popovídáme nad hrnkem čaje:-) Představ si, že po zamíchání a vyndání mixéru do toho hrnku spadneš, zavřeš oči a budeš ponořen a unášen čajem. Která síla na Tebe bude působit?
    Bude to Síla hrnku, protože ty jsi v podstatě v klidu v čaji a okolo Tebe se točí stěny hrnku a točí se opačně než mixér. Síla, která ten čaj zastavuje, čili točí v opačném směru čaje. Vnější síla(dostředivá) na čaj. A když se na ten hrnek podíváš shora a bude stát v klidu na stole, ale na čaj působí otáčivou silou, brzdnou z pohledu shora, myslím:-)
    Stejně by byl lepší ten med...
    nenimito

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc hezké čtení té vaší diskuse "o cukru a čaji". Nejsem fyzik ale vzpomněl jsem si při tom na To snad nemyslíte vážně od R. Feynmana. Je tam také taková kuriozita s trubicí tvaru S rotující ve vodě. Nedokázali se přesvědčit teoretickými argumenty. Museli se přesvědčit pokusem.

      Mne by osobně zajímalo, zda v tomto příkladu je pro konečné umístění částice ve vztahu ke středu hrnku po zklidnění víru důležitější její hmotnost nebo její velikost nebo je to součin m.v ? O víru lze zjednodušeně uvažovat jako o laminárním útvaru stejnou úhlovou rychlostí rotujících různých vrstev molekul vody o průřezu kružnice. Stejná úhlová rychlost u různé velikosti poloměru znamená různou rychlost absolutní ve směru pohybu molekul vody v různých vrstvách. Každá pevná částice nenulového rozměru se tak vlastně nalézá svými částmi v různě rychle rotujících vrstvách molekul vody. Pokud dojde ke zpomalení hmotné částice většímu, než odpovídá rychlosti vrstvy molekul vody na jejím od středu vzdálenějším okraji. Způsobí rychleji rotující vrstva vody něco jako "odražení" pevné částice od ní směrem dovnitř. Částice se proto posune do vrstev rotující kapaliny s pomalejší absolutní rychlostí, která odpovídá nové rychlosti částice .... a tak pořád dokola. Hmotná částice nenulového rozměru proto putuje ve víru směrem do jeho středu. (Taková úvaha...)
      Ho

      Vymazat
    2. Ho,
      rozumím Vaší úvaze. Avšak tam vidím nepochopení (z mého úlu pohledu). Ve víru snad ani nelze mluvit o vrstvách, protože částice se nepohybuje po kružnici (pokud jí tak nevymezí dno nebo naopak hladina), nýbrž po spirále.
      To, že se "cukr" usazuje uprostřed dna sklenice je dáno gravitací (čili dostatečně těžké=hustší částice vytlačí lehčí vodu nahoru). Ve stavu beztíže by podle mne tyto částice jinak ve sklenici (samozřejmě uzavřené) proudily v uzavřených spirálovitých stopách, které lze označit torusem (https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcTvuPys-mEeAvj057K2cMNceJss7UsyNeRHKCPoVJRlIyDZQ17a)

      Defacto dokonalé synonymum pro proud energií procházejících energetickými centry člověka, o kterých jsme se tu bavili před nedávnem.

      Jen mi teď vyskočila v hlavě taková hypotetická otázka - ve stavu beztíže by na jakém konci naší sklenice s čajem vír nasával a na kterém vyvrhoval proud hmoty? Bylo by to dáno směrem otáčení víru, náhodou či by se to řídilo jinými zákonitostmi? :-)

      Vymazat
    3. Ho, to by ale platilo iba v 2D. Dobrý 3D fyzikálny model víru je, ako už písal Michal, torus. Kde častica sa v toruse pohybuje ako okolo stredu toroidálneho prstenca, tak aj okolo stredu torusu.

      s0lar

      Vymazat
    4. Michal, zaujímava otázka s tým beztiažovým vírom. Osobne myslím že neexistuje miesto vo vesmíre s nulovým vplyvom okolia a nejde len o gravitáciu, ale všetky polia = 0. A preto to či bude vír zhora nasávať alebo opačne bude vždy závisieť od vonkajších vplyvov alebo vnútorného rozpoloženia látky v ktorej vír vznikne.

      Je to asi tak ako napr. s Kelvinovým kvapkadlom (https://en.wikipedia.org/wiki/Kelvin_water_dropper). To na ktorej strane sa začne kumulovať záporný a na ktorej kladný náboj, je dané vždy vplyvom okolia, alebo jednoducho momentálnym prebytkom kladných/záporných iónov vo vode. V ideálnom prípade so skutočne nulovým vplyvom okolia a rovnakým počtom iónov v oboch miskách by to bola zrejme vec náhody = na ktorej strane kvapne ako prvý kladný/záporný ión :)..

      s0lar

      Vymazat
  5. Nenimito,
    okamžitě mi v hlavě vyskočila věta (možná budeš vědět):

    "Vezmeme-li si například kousek křídy, tvoří křída ohromný masiv všude kolem, s malou bublinkou uprostřed, kde křída rozhodně není."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jjj, pochopil jsem, vše je relativní:-)

      Jinak Viktor Schauberger uměl podle mne právě velmi dobře využít tu Sílu stojícího "vytvarovaného" hrnku na pohyblivou vodu. Podobně jako Tesla s turbínou.
      nenimito

      Vymazat
    2. Dva mniši se hádali ohledně vlající vlajky.
      První tvrdil: "Vlajka se hýbe."
      Druhý mu oponoval: "To vítr je v pohybu, vlajka vlastně stojí."
      Zaslechl je mistr, který šel okolo a řekl:
      "Ani vítr, ani vlajka. Jediné, co je v pohybu, je vaše mysl."

      Vymazat
  6. Objevil jsem na Unversitě v Brémách archivní animace přírůstku a úbytku ledu v průběhu let. Tak pokud by někoho zaujalo:
    http://www.iup.uni-bremen.de:8084/ssmis/index.html#Data_Archive
    Je tam i hezky vidět vliv Golfského proudu...
    nenimito

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.