26. 8. 2015

PUŠKIN - básník pod ochranou

 

Básník v Rusku je víc než básník.
(Jevgenij Jevtušenko)

Špion v Rusku je více než špion.





V ruské televizi běží seriál "Tajné materiály", který zpracovává dosud neznámé události v dějinách Ruska. Jeden z posledních dílů (odkaz zde) byl věnován géniu ruské literatury Alexandru Sergejeviči Puškinovi a snaží se rozkrýt, jaké tajemství po celý život chránil tento básník a proč mnozí historici a autoři jeho biografií dosud nedokážou odpovědět na otázky spojené s jeho životem. 

Kdo vládne informacím, ten vládne světu.
Mnozí významní lidé, především umělci, byli kromě své umělecké profese i špiony. Například autor Robinsona Daniel Defoe byl britským špionem, a dokonce o práci špiona napsal traktát. Autor slavného Figara Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais byl rovněž špionem a jeho metody rozvědky studují dosud ti, kdo pracují ve speciálních službách. Špionem byl i Graham Green nebo autor bondovek Ian Fleming. A Rusko mělo také své utajené špiony - například Turgeněva a špionem byl i Puškin, přesněji rozvědčíkem. Přesto je dnes představován jako lehkomyslný floutek, něco jako Mozart v poezii, který žil život na hony vzdálený politice a státní službě.
Ve skutečnosti byl Puškin spolupracovníkem ministerstva zahraničních věcí od roku 1817 (to mu bylo 18 let). Tento úřad plnil zároveň funkci ministerstva i rozvědky. A podle soudobých dokumentů byla právě rozvědka jeho základní částí a jeho diplomaté byli zodpovědní za sběr pro stát důležitých zpráv. Puškin jako zaměstnanec ministerstva byl držitelem vysokého zmocnění pracovat s tajnými materiály, které analyzoval a v případě potřeby je předkládal samotnému imperátorovi. A je známo, že Puškinovo takzvané vyhnanství do Oděsy, Besarábie a k Černému moři bylo ve skutečnosti služební cestou. V době napjatých vztahů s Tureckem využíval své pozice a pohyboval se mezi zajímavými a informačně důležitými lidmi.

Nikolaj I.
V roce 1828 začala Rusko-turecká válka. Puškin chtěl jít na frontu, ale car Nikolaj I. ho nepustil. Nikolaj si totiž Puškina velmi cenil, byl nejen prvním čtenářem jeho děl, jeho cenzorem, ale pokládal jej za nejnadanějšího člověka v zemi. Podrobnosti jejich vzájemných vztahů však nejsou ještě zcela prostudovány. Tak například nepochopitelný je carův příkaz opakovaného zahrnutí Puškina do sestavy ministerstva v roce 1831. Udivuje i výše jeho platu - 5 000 rublů, částka, která naprosto neodpovídala postavení básníka. Takový plat měl například zástupce gubernátora. Podivné bylo i to, že byl vyplácen nikoli z rozpočtu ministerstva, ale z tajného fondu samotného Nikolaje I. A takových nejasností je více. Jen málokdo měl přístup k samotnému imperátorovi a Puškin s ním rozmlouval často. Když zemřel, Nikolaj, kterého ta skutečnost velmi zasáhla, to komentoval slovy: "Ztratil jsem jednoho z nejznamenitějších lidí."
O jejich blízkém vztahu může svědčit i dopis, který napsal Nikolaj I. umírajícímu Puškinovi:


Pokud nám Bůh už nedovolí vidět se na tomto světě, pak přijmi moji prosbu a radu umřít po-křesťansku s přijetím svátosti umírajících, a o ženu a děti se neboj. Budou mými dětmi a já přebírám na sebe péči o ně.
Nikolaj I. Puškinovi
V noci z 27. na 28. ledna 1837

Je možné, že blízký vztah mezi Puškinem a Nikolajem I. byl JEDNOU Z MOŽNÝCH PŘÍČIN toho, že v západních kruzích vznikl plán na jeho zdiskreditování, případně likvidaci. Příčin však mohlo být víc.
Puškin si znepřátelil církev. V jeho době měl v Rusku pevné postavení jezuitský řád a v carově blízkém okolí bylo hned několik vlivných jezuitů. Puškin si z církve udělal nepřátele na život a na smrt, když ve dvacátých letech napsal svou satirickou, výrazně proticírkevně zaměřenou Gabrieliádu, v níž se vysmál dogmatu o neposkvrněném početí. Hrozil mu vážný trest vyloučení z církve, což by v podstatě znamenalo konec normálního života. Nestalo se tak jen na přímý zásah samotného cara.
Byl tu však ještě jeden velice vlivný subjekt - zednáři. První zednářské lóže se v Rusku objevily brzy po návratu Petra I. z Evropy a dařilo se jim dobře. I když na první pohled byly s jezuity v nepřátelském vztahu, měly tentýž cíl: vykonávaly určitou funkci "usměrňování" občanské angažovanosti ve veřejném životě.
Zednářství se v té době stalo jistou módou, a tak se zednářem
stal i Puškin. Avšak jako "žák" na nejnižším stupni hierarchie kladl příliš nevhodné otázky - Co vlastně děláte? Vysvětlete to čestně a na rovinu. Vyložte karty na stůl! - Byl proto tvrdě odmítnut s tím, že na otázky na svém stupni nemá právo. Vyvolal tím v zednářských kruzích velké rozhořčení a byl nazván "opicí". Své vystřízlivění ze zednářství Puškin o pár měsíců později vyjádřil ve svém Faustovi, kde řád nazval "zlou módní nemocí", kterou je nutné utopit. 
Dnes je zřejmé, že souboj byl s největší pravděpodobností plánovaný, dlouho připravovaný čin, který se jeho aktéři neúspěšně snažili vyprovokovat už několikrát. "Kdosi" pochopil, že Puškinovo dílo v sobě má zašifrovaný odkaz, - a básník sám naznačoval, že jeho díla v sobě ukrývají druhý význam - a proto byl považován za velmi nebezpečného pro "systém". V průběhu dalších dvou století bylo pro jistotu na hlavu Puškina sneseno bezpočet osobních vad (záletník, opilec, povrchní floutek,...), na něž byla záměrně odváděna pozornost od jeho díla.
 
A tak v roce 1836 do Petrohradu přijíždí elegantní baron Georges-Charles d'Anthés...
Pět let před tím, v roce 1831, se Puškin oženil s Natálii Gončarovovou. V době jejich sňatku se objevily zvěsti o příbuzenství Natálie a imperátora, protože rod Gončarovových byl boční větví Romanovců skrze nemanželského syna Petra I. tzv. Velikého.
Traduje se, že právě Natálie byla příčinou básníkovy smrti po souboji s d'Anthésem, ale jak bylo již výše zmíněno,
byla to s velkou pravděpodobností jen pracně zaranžovaná záminka, která měla Puškina přivést k souboji, a skutečné důvody budou jinde.

Souboj v té době byla jediná možnost ochrany osobní cti dvořanů, a tak se Puškin nakonec nechal neustálými narážkami na milenecký vztah své ženy a d'Anthése vyprovokovat a rozhodl se pro boj. Poslední kapkou byl anonymně rozšiřovaný zesměšňující pamflet, za nímž stál nizozemský vyslanec Jacob van Heeckeren. 
Puškin byl vyhlášeným duelantem a excelentním střelcem, který se nebál jít až k bariéře. Bylo napočítáno více jak 20 uskutečněných, ale hlavně zrušených soubojů, v nichž figuroval. Byl dokonce zanesen v tajném policejním spisu nebezpečných lidí jako "nebezpečný duelant". 
Avšak ani d'Anthés nebyl neznalý zacházení se zbraní. I on měl za sebou řadu soubojů (v jeho případě není známo s jakým výsledkem) a vítězem řady střeleckých soutěží mezi důstojníky.
Duelanti se tedy dohodli na pistolích. Ve srovnání s evropskými soubojovými tradicemi byla ruská tradice daleko tvrdší a krvavější. Zachovala se zmínka o tom, že když se Puškin domlouval se sekundanty na podmínkách osudového duelu, zda se použijí měkká evropská nebo tvrdá ruská pravidla, řekl: "Vy Francouzi, vy všichni sice umíte latinsky, ale v souboji se zastavíte na třiceti krocích a střílíte na cíl. Ale třicet kroků je na ruské poměry něco směšného, taková anekdota." Nebyl stanoven ani počet výstřelů. Prostě do konečného výsledku.

27. ledna 1837 proti sobě Puškin a d'Anthés stanuli.
Byla vyměřena bariera, od níž oba ustoupili na pět kroků a pak šli proti sobě. Podle ruských pravidel bylo možné střílet kdykoli a z libovolné vzdálenosti - mohlo se dojít až k bariéře anebo střílet dříve. D'Anthes šel na jistotu a vystřelil hned, dříve než k bariéře došel, a jako vyhlášený střelec viditelně záměrně mířil soupeřovi do slabin. Puškin byl zasažen, upadl a jeho pistole se ucpala sněhem. Požádal o její výměnu, a teprve když nabral sil, zazněl jeho výstřel... D'Anthés byl zraněn do ruky a dále lékař na jeho břichu později konstatoval lehkou kontuzi (zhmožděninu). Všimněte si - kontuzi břicha.
Básníka odvezli domů, kde po dvou dnech krutých bolestí na následky zranění zemřel. 
Poslední Puškinův souboj byl zkoumán různými specialisty, lékaři, balistiky i historiky a všichni se shodli na tom, že se zraněním d'Anthése (ale i Puškina) nebylo všechno v pořádku. Jak mohlo dojít ke kontuzi břicha, o níž píše policejní lékař, když jeho ruka údajně zakrývala hruď?
Publikace na téma Puškinovy smrti uvádějí, že d'Anthese zachránil knoflík jeho uniformy. Ovšem je záhadou, jak by měděný knoflík mohl zastavit střelu z pistole Le Page, jejíž kulka podle popisu svědků měla asi 18 gramů a z pistole ráže 12 mm na vzdálenost nějakých 10 metrů - představuje obrovskou sílu. Jaký knoflíček by ji mohl zastavit? Je tedy vysoce pravděpodobné, že ho zachránil kyrys (kovový či kožený chránič trupu) nebo drátěná košile.

A jaké tedy bylo skutečné pozadí smrti básníka?


Jacob van Heeckeren
Je známo, že častými objekty pro verbování do tajných služeb byli homosexuálové. Tak je tomu dnes a bylo tak tomu i v době Puškina. D'Anthés i jeho přítel/adoptivní otec holandský vyslanec Jacob van Heeckeren byli homosexuálové, jak o tom svědčí vzpomínky knížete Trubeckého, který se s nimi dobře znal a popsal i některé výstřednosti d'Anthése.
Celkově se objevení d'Anthése v Rusku jeví jako vetření agenta s určeným úkolem. V daném případě to bylo buď zdiskreditování anebo přímo likvidace nebezpečného ruského génia. A tak se Puškin pravděpodobně stal obětí velké politické hry - přesněji "obětí darebáků", jak v den jeho smrti napsal Lermontov - dlouhodobého spojení Francie, Rakouska a Británie proti Rusku.
Tato speciální operace byla provedena před 200 lety, ale podobné ovzduší trvá dodnes, což cítíme i v posledních desetiletích.
Oba výše zmínění aktéři, kteří stáli v centru celé události, byli po svém následném vyhnání z Ruska odměněni: Heeckeren, který patrně v pozadí celé tragédie Puškina tahal za provázky, se stal velvyslancem v Rakousku a Puškinův homosexuální vrah d'Anthés, jehož úkolem bylo sehrát roli zoufale zamilovaného svůdce Puškinovy ženy, senátorem a vlivným politikem ve Francii. Kontury těchto spojitostí se staly ještě zjevnějšími později, kdy vešlo ve známost spojení obou těchto politiků se zednářskými lóžemi a také jezuitským řádem, který si na Rusko dělal zuby. Nitky tohoto spiknutí vedly do zednářského centra západní Evropy, především do Francie.


A co bylo dál?
Jedenáct let po Puškinově smrti, v roce 1848, přišel ve Francii k moci Napoleon III. pod heslem návratu velikosti Francie, jakou země měla v době jeho strýce, Napoleona I. To byla přímá hrozba evropským zemím a především hlavnímu vítězi nad Napoleonem - Rusku. První se znepokojily Rakousko a Prusko, které se obrátily na Nikolaje I. s návrhem vytvoření svazu proti hrozbě agresívní Francie.
Vše bylo připraveno k podpisu dohody o zabezpečení kolektivní bezpečnosti. Nikolaj I. se vydal do Jeny, kde měla být dohoda podepsána
. Cestou se zastavil v Berlíně, avšak tam došlo ke zvláštní události. Dostavil se k němu neohlášený návštěvník, speciální vyslanec Napoleona III. Po rozhovoru s ním se Nikolaj nečekaně sebral a následující den se vrátil do Petrohradu, aniž by cokoli podepsal. Toto vše skončilo, jak známo, Krymskou válkou a těžkou porážkou Ruska, protože totéž Rakousko se poté, co Rusko odmítlo s ním podepsat dohodu, obratem spojilo s Francií. Ruská armáda, prakticky všech 200 tisíc vojáků, zůstala dislokovaná u hranic s Rakouskem doslova v tutéž dobu, kdy její malá část bojovala proti obrovské přesile na Krymu a náporu odolat nedokázala. Pokud by Rusko tehdy nebylo vázáno svými přátelskými vztahy k Rakousku a mohlo včas převelet svou armádu na pomoc Krymu, k porážce by nedošlo.
A kdo tedy byl tím tajemným Francouzem, který dokázal cara přesvědčit, aby smlouvu s Rakouskem a Pruskem nepodepsal, což ve svém důsledku vedlo ke Krymské válce? Jaké tajné dokumenty tento vyslanec Napoleona III. předložil Nikolaji I.?
Bylo v nich leccos a kromě jiného i rozkrytí okolností smrti Puškina. Protože oním vyslancem nebyl nikdo jiný, než jeho vrah - George d'Anthés. Proč vůbec imperátor přijal tohoto bývalého prostého řadového pracovníka ruských služeb? Obyčejného poručíka, který byl z Ruska vyhnán a s nímž se imperátor nikdy nehodlal setkat? Důvody byly tyto: zachovaly se dokumenty o komplotu d'Anthése a jeho adoptivního otce barona van
Heeckerena, které svědčily o aktivní spoluúčasti nejbližšího okolí carského trůnu ve vraždě Puškina. A problém byl v tom, že tou dobou byl Puškin v Rusku už příliš známý a oblíbený, takže by zveřejnění těchto skutečností způsobilo velmi těžký úder do prestiže nejen lidí kolem imperátorova trůnu, ale i cara samotného...

(Dovětek:
Nikolaj I. v průběhu Krymské války zemřel (1855) a na carský trůn nastoupil jeho syn Alexandr II. Ještě před jejím ukončením - v roce 1854 - už, jak víme, probíhaly přísně utajené přípravy na podvod století - prodej Aljašky, kterého se nezúčastnil nikdo jiný než "blízký okruh lidí" kolem nevědomého cara: jeho syn Konstantin Nikolajevič, ministr zahraničí Gorčakov, velvyslanec Stoeckl, ministr financí Reitern, ministr námořnictví Crabbe a později také milenka Alexandra II. kněžna Dolgoruká http://myslenkyocemkoli.blogspot.cz/2015/05/ci-je-aljaska-3.html. Kdoví, jak by se dějiny odvíjely, kdyby Nikolaj I. tehdy našel v sobě sílu a poctivě se vypořádal s intrikánskou kamarilou kolem svého trůnu, která jej připravila - kromě jiného - o jemu blízkého Puškina...
)


zdroje:
http://zakonvremeni.ru/analytics/6-2--/22615-sekretnye-materialy-qpoet-pod-prikrytiemq-2015.html
http://inance.ru/2015/02/duel-pushkina-01/#!prettyPhoto
http://inance.ru/2015/02/duel-pushkina/
http://inance.ru/2015/06/duel-pushkina-03/

http://kkos.ru/blog/all/pushkin/ 

(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

12 komentářů:

  1. Podobné články sú nesmierne užitočné, ďakujem Vlabi.

    OdpovědětVymazat
  2. I já děkuji. Člověk toho nikdy neví dost. o:)

    OdpovědětVymazat
  3. Niekde som cital ze na Puskina bola zohrana finta.Puskin sa nikdy neponahlal vystrelit ako iny,radsej pockal a starostlivo zamieril..preto vyhraval svoje suboje.Tento trik vsak prezradil svojmu znamemu a tak sa to dostalo az k dAntesovi ktoreho najali aby zabil Puskina.Mal na sebe kruzkovanu vestu pod oblecenim a kedze vedel ze Puskin nebude hned strielat dal si tiez trosku na cas a nestrielal zo strachu zbrklo aby spolahlivo zamieril.I tak sa ale celkom presne netrafil a Puskin este zvladol strielat-trafil dAntesa presne,ale kruzkovana vesta dAntesa zachranila a strelu odklonila... Mailo

    OdpovědětVymazat
  4. Mailo, ráda tě "vidím"!
    Tak nějak to opravdu asi bylo. Jen bych upřesnila, že ono to s těmi Puškinovými souboji je poněkud zveličované, protože co jsem se dopátrala, drtivá většina se následně vůbec nekonala, protože z toho jedna ze stran vycouvala, a v těch, které zrealizované byly, k zabití nedošlo. A nebylo to proto, že by se Puškin neuměl trefit...

    OdpovědětVymazat
  5. Čo hovoril o Puškinovi Zaznobin, tak Puškin nikdy nestrieľal ako prvý. Jeho protivník vždycky minul. Puškin následne zámerne trafil mimo. česť sa zachovala, telo netrpelo.

    OdpovědětVymazat
  6. ...a Rus tanečník je viac ako tanečník - je Tancom. /M.Gorkij/
    Be

    OdpovědětVymazat
  7. Tak zase někdo, kdo si hrá na historika. Napoleon I. byl dědem Napoleona III.?, Napoleon III. byl král? Puškin se v souboji utkal se švagrem (vzal si sestru jeho ženy). Georges d' Anthès (†1895) byl synem holand. vyslance, nebo snad také synem holand. královny Hortensie.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za připomínku, opraveno.
      Jen bych doplnila, že - jak je ostatně v článku uvedeno - Georges d' Anthès byl pouze adoptivním synem holandského vyslance a s velkou pravděpodobností nebyl synem holandské královny, která v době jeho narození žila se svým milencem generálem Flahautem a ani dvorské drby jiný vztah nezmiňovaly. Ale do ložnice jsem jim samozřejmě nenakukovala. :-)

      Vymazat
  8. Otcem Augusta Charlese Josepha, hraběte de Flahaut de La Billardierie (1785-1870)byl pravděpodobně Charles Talleyrand.

    OdpovědětVymazat
  9. 21.10.1811 se narodil se Charles August Louis Joseph Demorny, syn Augusta Charlese Josepha, hraběte de Flahaut de La Billardierie a Hortensie de Beauharnais, exkrálovny holandské. Významný politik Druhého císařství, poloviční bratr Napoleona III.

    OdpovědětVymazat
  10. Souboji předcházela hádka na schodech Salnikova paláce v Petrohradě. V době totality (roku 1986) to nikdo neznal, až jsem zjistil až na místě, že je to Institut Naděždy Konstantinovny Krupské.

    OdpovědětVymazat
  11. Dobře hej tomu moc nevěřím

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.